395px

Rosas do Leste

Agogh

Rùže Z Východu

Nad øíší živých vánek jen duje,
zvìdové hlásí až podivný klid,
každému jasno, co bude se dít,
nepøítel temný opustil sluje.

Zapadlo Slunce v krvavé lázni,
zaèíná porada nejvyšších kast,
nikdo z nich netuší chystanou past,
na zteè se øítí nejvìtší blázni.

Rachotí štíty a zvoní meèe,
nejeden váleèník zahynul v kleèe,
upírá k nebi zraky kdo mùže,
z Východu kdy zas vykvete rùže.

A zemì rudne krví stateènou,
ženy i dìti pláèou a køièí,
Legie Zhouby svìt živých nièí,
slabá je víra ve spásu koneènou.

Ovšem noc krutá znenáhla konèí,
pøichází záchrana, sluneèný den,
a èerná armáda mizí jak sen,
když zhasl plamen poslední z louèí.

Upadly štíty a ztichly meèe,
z vìtšiny mužù krev proudem teèe,
upírá k nebi zraky kdo mùže,
z Východu záøí zlatavá rùže.

Zakleto v trny pøekrásné rùže
vrcholí zbrojení na další støet,
ze zlata møížoví teï chrání svìt,
jenomže Slunce sotva noc zmùže.

Slábnoucím svitem pøípravy štvány
ze hradeb sevøení nechce se ven,
bezpeèí trvá jen než mine den,
a v noci možná povolí brány…

Rachotí štíty a zvoní meèe...

Rosas do Leste

Sopra uma brisa sobre a planície viva,
os vigias anunciam um estranho silêncio,
tá claro pra todo mundo o que vai rolar,
o inimigo sombrio deixou sua toca.

O sol se pôs em um banho de sangue,
começa a reunião das castas mais altas,
ninguém ali sabe da armadilha que se arma,
na carga se atira os maiores lunáticos.

Os escudos rangem e as espadas tilintam,
não são poucos os guerreiros que caíram de joelhos,
quem pode erguer os olhos pro céu,
quando do Leste a rosa vai florescer de novo.

E a terra se tinge com o sangue valente,
mulheres e crianças choram e gritam,
A Legião da Destruição aniquila o mundo dos vivos,
a fé na salvação final é fraca.

Mas a noite cruel aos poucos se despede,
chega a salvação, um dia ensolarado,
e o exército negro desaparece como um sonho,
quando se apagou a última chama da tocha.

Os escudos caem e as espadas se calam,
da maioria dos homens o sangue jorra,
quem pode erguer os olhos pro céu,
do Leste brilha uma rosa dourada.

Maldição nos espinhos da rosa linda,
a preparação para o próximo embate se intensifica,
a rede de ouro agora protege o mundo,
mas o sol mal consegue vencer a noite.

Com a luz fraca, as preparações são apressadas,
do cerco, ninguém quer sair,
a segurança dura só até o dia passar,
e à noite talvez as portas se abram...

Os escudos rangem e as espadas tilintam...

Composição: