V útulcích Pro Ztracený
Jak rozdvojený druhý já, představa dost bláznivá.
Hračka v rukou dítěte, žena co se usmívá.
Podivnej sen se mi zdál dvojroli jsem v tom snu hrál.
Na vlastním pohřbu jsem byl a na hrob kytku si dal.
V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.
Kdo to tvrdí, že jsem to já, smíchem zakrývá svůj pláč.
Možná, že se nepoznám pod maskou skrývám svoji tvář.
V tomhle světě je jen strach, barvu černou poznávám.
Jasně vídím, že jsem svůj vrah, funebráky potkávám.
V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.
Nos Abrigos dos Perdidos
Como um eu dividido, uma ideia bem maluca.
Brinquedo nas mãos de uma criança, mulher que sorri.
Tive um sonho estranho, eu interpretava um papel duplo.
No meu próprio funeral eu estava e deixei flores no túmulo.
Nos abrigos dos perdidos, bebe sua tristeza em copos limpos.
As lembranças picam a alma, como enxames de mosquitos negros.
Quem diz que sou eu, esconde o choro com risadas.
Talvez eu não me reconheça, por trás da máscara escondo meu rosto.
Neste mundo só há medo, reconheço a cor negra.
Vejo claramente que sou meu próprio assassino, encontro os coveiros.
Nos abrigos dos perdidos, bebe sua tristeza em copos limpos.
As lembranças picam a alma, como enxames de mosquitos negros.