V útulcích Pro Ztracený

Nos Abrigos dos Perdidos

V útulcích Pro Ztracený

Como um eu dividido, uma ideia bem maluca.Jak rozdvojený druhý já, představa dost bláznivá.
Brinquedo nas mãos de uma criança, mulher que sorri.Hračka v rukou dítěte, žena co se usmívá.
Tive um sonho estranho, eu interpretava um papel duplo.Podivnej sen se mi zdál dvojroli jsem v tom snu hrál.
No meu próprio funeral eu estava e deixei flores no túmulo.Na vlastním pohřbu jsem byl a na hrob kytku si dal.

Nos abrigos dos perdidos, bebe sua tristeza em copos limpos.V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
As lembranças picam a alma, como enxames de mosquitos negros.Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.

Quem diz que sou eu, esconde o choro com risadas.Kdo to tvrdí, že jsem to já, smíchem zakrývá svůj pláč.
Talvez eu não me reconheça, por trás da máscara escondo meu rosto.Možná, že se nepoznám pod maskou skrývám svoji tvář.
Neste mundo só há medo, reconheço a cor negra.V tomhle světě je jen strach, barvu černou poznávám.
Vejo claramente que sou meu próprio assassino, encontro os coveiros.Jasně vídím, že jsem svůj vrah, funebráky potkávám.

Nos abrigos dos perdidos, bebe sua tristeza em copos limpos.V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
As lembranças picam a alma, como enxames de mosquitos negros.Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.